Skupinové aktivity pro děti, ať už terapeutické nebo volnočasové, je něco, čemu se věnuji již dlouho. Práce s dětskou skupinou a její dynamikou mě velmi baví a obohacuje. Těší mě pozorovat, jak se děti ve skupině vzájemně inspirují, jak se postupně učí řešit konflikty a náročné sociální interakce, jak si budují bezpečný prostor pro vlastní kreativní vyjádření a nápady.
Poskytnout dětem zdravé zkušenosti s kolektivem vnímám jako velmi důležitou součást své terapeutické práce, v ČR zatím nedostatečně rozvinutou – příležitostí pro zapojení dětí, které mají se zapojením do kolektivu potíže (bojí se navazovat kontakty, zažívají úzkosti, potýkají se s emočními či neurovývojovými problémy) do skupin či kroužků je opravdu málo. Jsem proto moc ráda, že mohu alespoň maličko přispět ke zlepšení této situace a dětem podobnou zkušenost nabídnout.
Skupinové aktivity a hry jsou totiž důležitým prvkem (nejen) dětského vývoje na mnoha rovinách. Podívejme nyní na tři z nich.
Skupinové aktivity pro děti a sociální dovednosti
Interakce s vrstevníky děti učí základním sociálním dovednostem. Ve skupině se děti učí interagovat a spolupracovat s ostatními.
Skupinové aktivity děti nutně vedou k hledání kompromisů, řešení konfliktů, dodržovat pravidel a zdravé komunikaci svých potřeb a přání.
Skupinové aktivity pro děti, které jsou vedeny zkušeným terapeutem či lektorem, učí děti také rozpoznávat pocity druhých a zdravě na ně reagovat. Skupina by také děti měla vést k tomu, aby se naučili respektovat a ocenit jedinečnost každého člena. Během mých hodin na těchto dovednostech pracujeme prostřednictvím kreativních pohybových her, tance, či zábavných sportovní aktivit a pomůcek.
Skupinové aktivity pro děti a vliv na vývoj dítěte
Nejenže skupinové aktivity učí děti zdravě interagovat s ostatními, ale přítomnost ostatních dětí a interakce s nimi může také pozitivně ovlivnit jejich vlastní vývoj. Děti se pozorují a jeden od druhého se inspirují a učí. V praxi jsem byla již několikrát svědkem výrazného vývojového posunu.
Ve skupině jsem například měla do interakce velmi motivovanou předškolní holčičku s vývojovou dysfázií, která zatím netvořila souvislé věty. Hodinu vetšinou otevírám a uzavírám několika jednoduchými rytmickými písničkami v kroužku, jednak abych pomohla dětem se „zpřítomnit“ v prostoru a čase hodiny, jednak abych podpořila pocit sounáležitosti a koherence skupiny. Děvčeti se tyto aktivity velmi líbily a bylo vidět, že si velmi užívá bytí v přítomnosti ostatních kamarádů. Velmi se soustředila na to, jak ostatní otevírají ústa a snažila se zpěv napodobit. Brzy začala zpívat píseň srozumitelnými slovy také.
V jiné skupince jsem měla chlapečka s poruchou autistického spektra, který byl velmi uzavřený ve svém vlastním světě. Chlapec se pohybově orientoval spíše dle vlastních impulzů, než dle vnějších podnětů a instrukcí. Skrz pozorování ostaních dětí tancujících ve společném rytmu se postupně připojilo ke skupině a s úsměvem na rtech se k tanci.
Skupinové aktivity pro děti a pocit sounáležitosti
Je tu ještě jeden, nesmírně důležitý aspekt skupinových aktivit – a tím je pocit sounáležitosti, který kvalitně vedená skupina vytváří. Sounáležitost je základní lidskou potřebou a rozvíjí schopnost dítěte budovat důvěru v sebe sama i v okolní svět. Když děti cítí, že někam patří, jsou schopny lépe budovat důvěryhodné vztahy, zdravé sebevědomí a vnímat svou vlastní hodnotu. Dítě, které se cití ve světě jistě a bezpečně, pak lépe zvládá každodenní stresy a potíže.
Ať již kvůli handicapu, nepříznivé životní situaci (dítěti je dáváno najevo, že je něčím “jiné”), rodinnému zázemí či výchově, některé děti si mohou připadat izolované, nevyslyšené či nepochopené. Takové děti si mohou internalizovat zprávu, že nejsou dost dobré, aby byly milovány, a začnou si budovat negativní představu sebe sama ve snaze “opravit” deficit. Takové pocity si pak mnoho dětí nese až do dospělosti, kde se budou nadále projevovat nízkým sebevědomím, pochybnostmi o svých schopnostech a sobě sama, pocity “jinakosti” apod.
Skupina, ve které bude dítě přijato takové, jaké je, ve kterém dostane možnost se vyjádřit a být za to oceněno, kde bude “viděno”, “vnímáno”, a kde se bude cítit bezpečně mu tak může poskytnout novou, pozitivní zkušenost se světem a lidmi v něm.
Role terapeuta/lektora
Je samozřejmě především na terapeutovi či lektorovi, aby takový bezpečný a kreativní prostor pro děti vytvořil. Nejde jen o vybrané aktvity, ale i o interakci s jednotlivými dětmi i skupinou a verbální proces (co a jak dětem pojmenováváme). Jsme to my, dospělí, kdo pomáhá dětem organizovat prožívanou zkušenost, kdo modeluje a zvědomuje prožitky.
Moje práce tedy nekončí jen u nabízení a vedení aktivit – hodně během hodiny verbalizuji, co se pro děti děje jak emocionálně („Petřík se ještě trochu bojí, nechme ho zatím jen koukat“ nebo „Amálka se moc usmívá“) tak pohybově, přičemž podporuji a oceňuji vlastní kreativitu a individualitu každého člena („Frantík se zastavil jako socha bruslaře a Amálka udělala sochu kočičky – to je nápádů! Každý z nás vymyslel něco svého a jedinečného!“). Každé dítě by mělo mít pocit, že je viděno a validováno.
Mnoho dětí, se kterými pracuji terapeuticky, má také potíže s flexibilitou a sdílenou pozorností – jinak řečeno, nejradši by mě měly jen pro sebe, a během hodiny dělaly jen jimi vybrané aktivity. Moje práce pak tkví v modelování sociální interakce, hledání kompromisů a verbalizaci dětských potřeb – „Já vím, že by ses chtěl houpat hned teď, ale kluci by ještě rádi běhali, musíme tedy ještě počkat. Můžeme se zatím spolu koukat, nebo jim běh startovat. Pak si vezmeme houpačku, abychom byli fér a splnili také tvé přání“.
Protože sociální situace v dětském kolektivu mohou být někdy velmi emotivně nabité, ráda bych také zdůraznila podstatu vlastní seberegulace. I ve vypjatých situacích je pro mě důležité zůstat klidu a nenechat své vlastní emoce, aby převzaly řízení. Pokud se dětem řešení předkládá a modeluje s klidem a pevným, empatickým přístupem, děti si tyto vzorce postupně samy integrují. Učí se, že věci a situace se dají zvládnout – a to v klidu.